Já a tropy

Ludmila Vitovcová napsala knihu Já a tropy jako důkaz nezničitelnosti českých žen v extrémních podmínkách, přírodních i společenských. Učitelka biologie strávila se svým manželem veterinářem postupně tři roky v subsaharské Africe. Díky pracovnímu zařazení jejího muže do veterinární skupiny Organizace OSN pro výživu a zemědělství žili v hlavním městě Somálska Mogadišu. Spolu s nimi i dvě malé dcery. Starat se o rodinu v primitivních podmínkách zvládne jen silná osobnost.
Strávila jsem v 80. letech tři roky v rovníkové Africe na pobřeží Indického oceánu. Manžel byl členem veterinárního týmu FAO. Žili jsme v hlavním městě Somálska v Mogadišu, starali se o dvě dcerky předškolního věku. Prala jsem, vařila, pekla chleba, nosila vodu, bojovala s havětí a žila jako ve středověku. Dům byl prostorný, ale žít se dalo jen na terase (pokud ji neobsadily opice), procházka v rozpáleném písku nepřipadala v úvahu (v noci teplota klesla na 35°) a v jediném volném dnu v týdnu (pátek) se většinou oceán vzdouval v přílivu, nebo houfně hynuly žirafy. To jsem pak seděla na terase obalená potničkami a marně přemýšlela, co jsem si od pobytu v tropech slibovala. Vysocí a šlachovití Somálci obdivovali mého statného manžela sportovce a nemohli pochopit, co jej ke mně poutá. Zjišťovali, zda nejsem nemocná, když máme jen dvě děti, a s patřičnou gestikulací mu radili, ať mě vymění, že tak malá a hubená nemá pro něho cenu.